Cibuloviny neklasicky


Pro jarní zahradu jsou cibuloviny sázka na jistotu. Objednávkové podzimní katalogy doslova hýří barvami nabízených tulipánů, narcisů a řebčíků, které jako barevná záplava ozdobí zahrady v klasickém jarním termínu, tedy v dubnu a květnu.

Pro jarní zahradu jsou cibuloviny sázka na jistotu.

Mezi cibulovinami je ale i řada dalších zajímavých druhů kvetoucích i v jinou dobu, které se však na zahradách objevují v daleko menší míře. Při dobrém výběru se tak mohou výrazné barvy a tvary cibulovin objevit na záhonech už v předjaří a vytrvat na nich až do konce léta. Mnohé cibuloviny navíc pocházejí ze suchých skalnatých míst a hodí se i na dnes často zakládaná suťoviště nebo bezúdržbové štěrkové záhony, ve kterých doslova zazáří. Připravili jsme pro vás proto výběr méně obvyklých druhů cibulovin, z nichž si stačí jen vybrat. Cibuloviny, nebo hlíznaté rostliny? Za cibuloviny se z hlediska zahradního pěstování považují ty květiny, které se po odkvětu zatáhnou do půdy do zásobních orgánů. Jako zásobní orgán mohou přitom fungovat nejen pravé cibule (tulipán, narcis), ale i hlízy (liliochvostec) nebo hlízovité cibule (ocún, mečík). V naší nabídce jsme upřednostnili takové cibuloviny, které se nemusejí na zimu vyrývat, stranou tedy zůstaly druhy, jako jsou mečíky, jiřinky nebo tygřice. Vybrané druhy budou na zahradě rozkvétat již od března a poslední se rozloučí až s prvními mrazíky.

Snědek okoličnatý

Snědek okoličnatý (Ornithogalum umbellatum) Poznámka: podrost pod dřeviny Snědek je jedním z méně známých, ale zcela bezproblémových druhů drobných cibulovin. Na trhu jsou k dostání i hrnkové oranžově kvetoucí druhy snědku (O. dubium), které jsou robustnější a prodávají se třeba jako hyacinty. Tyto druhy se ale k pěstování na záhonech nehodí, nepřežijí zimu. Vytrvalé snědky jsou nižší rostliny s bílými hvězdičkami květů, sestavenými ve volných okolících nebo hroznech. Třebaže pocházejí ze Středomoří, jsou u nás mrazuvzdorné. Rozkvétají v teplejší polovině jara – v květnu. Je zajímavé, že v Malé Asii a severní Africe se jejich cibule využívají jako chutná zelenina. Přezimující druhy snědků pocházející z Balkánu (O. nutans, O. narbonense, O. umbellatum) se vysazují pod stromy do hloubky deseti centimetrů.

Křivatec žlutý

Křivatec žlutý (Gagea lutea) Poznámka: tuzemský druh Jde o tuzemskou cibulovinu, která nemá zvláštní požadavky na stanoviště. Proto křivatec najdete v lužních lesích i na sušších suťovištích na krajích řídkých hájů. Poznáte ho podle jasně žlutých hvězdicovitých kvítků, které rozkvétají v březnu a dubnu. Listy má úzké, jasně zelené a obloukovitě skloněné. Celá rostlinka je vysoká asi 15 centimetrů. Pěstuje se v přírodních zahradách a daří se jí zejména v podrostu opadavých keřů, na vlhčích polostinných stanovištích, kde se rychle samovolně rozrůstá. Křivatec není chráněný, do zahrady si ho tedy můžete vysadit. Má jednu zajímavou vlastnost – květy i s lodyhami se každé odpoledne skloní a opět se napřímí až následující den. Tento „kousek“ se opakuje po celou dobu kvetení.

Ladoňka sibiřská

Ladoňka sibiřská (Scilla sibirica) Poznámka: snadno zplaňuje Ladoňky jsou drobné, modře kvetoucí cibuloviny, které rychle zplaňují, a hodí se proto tam, kde to nebude nikomu vadit. S modrými koberci květů se často setkáte například v městských parcích pod listnatými stromy. Daří se jim tam, protože je zjara pod stromy dost světla. Jakmile se stromy olistí a světla je pod nimi méně, jsou ladoňky už po odkvětu a zatahují se. Tento životní cyklus může být vodítkem pro toho, kdo ladoňky ještě nepěstuje. Jde o nenáročné rostlinky, které na zahradě vystřídají talovíny a sněženky a kvetou v podobném termínu jako bledule. Mohou růst na okrajích záhonů, pod stromy i v extenzivních trávnících; intenzivně opečovávané a hnojené travnaté plochy pro ně ale nejsou – nesnášejí vertikutaci.

Česnek zlatožlutý

Česnek zlatožlutý (Allium moly) Poznámka: zářivá barva květů Netypický nízký druh česneku dorůstá jen do výšky 20 centimetrů a rozkvétá v květnu až červnu. Na rozdíl od klasických zahradních česneků nemá květy nahloučené do hustého okolíku na jediném vysokém stonku – zlaté kvítky jsou sdružené do složených okolíků, přičemž na jediné rostlině jich najdete hned několik. Česnek zlatožlutý snadno zplaňuje, proto se hodí i do přírodních, volně rostoucích zahrad. Oproti jiným česnekům, které vyžadují spíš sušší místo, vyhovuje tomuto druhu vlhčí hlinitá půda. Dobré stanoviště pro něj bude třeba v podrostu pod keři. Nepotřebuje zimní ochranu a není ani příliš náchylný k napadení chorobami nebo škůdci.

Ocún jesenní

Ocún jesenní (Colchicum autumnale) Poznámka: pro podzimní efekt Zatímco podobný šafrán neboli krokus nechybí prakticky v žádné jarní zahradě, na tento podzimní zázrak tak často nenarazíte. Ocúny rostou ve vzpřímených trsech, nejlépe se jim daří v místech s vlhčí půdou na slunci. Můžete je vysadit do skalek nebo jako lem záhonů, dobré místo je i na okrajích nepříliš často sekaného trávníku. Pozor, ocúny vedou dvojí život – vykvetou sice na podzim, v říjnu, ale jejich poměrně nápadné listy se objeví až na jaře. Dodávají hlízám živiny, vodu a sílu pro podzimní kvetení, nesmíte je proto v trávníku posekat. Semeník je v době květu uložen hluboko pod úrovní půdy a objeví se až na jaře, kdy dozrávají semena a rostoucí lodyha s listy ho vynese nahoru. Ocún se proto řadí ke květinám s nejdelším kvetením v Evropě.

Puškinie ladoňkovitá

Puškinie ladoňkovitá (Puschkinia scilloides) Poznámka: pěkné trvanlivé květy Blízká příbuzná hyacintů sice nemá jejich velkolepost, její květy ale přesto působí hezky. Není tak drobná jako ladoňka, dorůstá do 20 centimetrů a rozkvétá v březnu. Kvítky jsou po přibližně deseti sestaveny v hroznech. Zpravidla jsou bílé nebo světlounce modré a skoro vždy na nich najdete podélné, tmavěji modré proužky, které zdobí každý okvětní lístek. Základní barva kvítků však může být i sytě modrá. Květy jsou úhledné a vydrží dlouho ve váze. Puškinie pocházejí z Kavkazu, proto jim nevadí naše zimy. Potřebují na jaře vlhčí půdu, nároky se tedy neliší od většiny zahradních cibulovin. Patří k druhům, které se díky samovýsevu a dceřiným cibulkám na zahradě udrží dlouhé roky.

Česnek karatavský

Česnek karatavský (Allium karataviense) Poznámka: dekorativní výrazné listy Jestliže vám květenství česneku ozdobného (A. christophii) nebo česneku obrovského (A. giganteum) připadají na záhonech příliš nápadné a těžké, vysaďte si česnek karatavský. Kvete v dubnu až květnu a na rozdíl od řady jiných cibulovin u něj hrají významnou roli i listy, které se na každé rostlině od jediného a nízko posazeného květu výrazně klenou a obloukovitě odklánějí. Některé odrůdy mají listy i s nápadnými nafialovělými pruhy. Na záhonu zůstávají listy poměrně dlouho, asi do července. Stanoviště potřebuje tento česnek slunné s dobře propustnou půdou, vápnitou až neutrální, spíše sušší. Množí se oddělením dceřiných cibulí na podzim a hodí se na skalku nebo jako pozadí trvalkového záhonu.

Řebčík kostkovaný

Řebčík kostkovaný (Frittilaria meleagris) Poznámka: pro vlhká místa Klasický řebčík královský je dominantní květina, která se ale nehodí na každou zahradu. Daleko univerzálnější je také pěkný řebčík kostkovaný. Tomu se daří i na vlhčích, ale plně osluněných skalkách, povede se mu také u vody nebo pod dřevinami. Dorůstá do výšky asi 30 centimetrů, má čárkovité listy a kvete v dubnu a květnu. Původní barva květů je fialová, ale pěstují se i bíle (‘Aphrodite‘) a červenofialově (‘Orion‘) kvetoucí odrůdy. Celá rostlina zatahuje dost brzy po odkvětu. S řebčíkem kostkovaným se můžete setkat i ve volné přírodě, kde je ale chráněný. Najdete ho třeba v lužních lesích nebo na loukách s vysokou hladinou spodní vody. V Čechách už volně neroste, k nalezení je ale třeba na středním a východním Slovensku.

Bělozářka liliovitá

Bělozářka liliovitá (Anthericum liliago) Poznámka: hodí se i k řezu Tato něžná cibulovina se pěstuje málo. Možná vás překvapí, že jde o domácí evropský druh a v cizině se mu říká také lilie sv. Bernarda. Z evropského původu bělozářky lze usuzovat na její snadné pěstování a bezproblémové přezimování. Patří k vyšším druhům, protože dorůstá do půlmetrové výšky. Listy má úzké, čárkovité, podobné třeba denivkám. Bělozářka potřebuje sušší podmínky a zásadité půdy, hodí se překvapivě třeba na suťoviště nebo střešní zahrady. Květy lákají včely a vydrží dlouho i ve váze. Rozkvétá na přelomu jara a léta, nejčastěji v červnu, společně s pivoňkami nebo tamaryšky. Na rozdíl od barevně i tvarově výrazných lilií nebo mečíků se její jemné bílé květy hodí také do přírodně laděných zahrad.

Ladoník

Ladoník (Camassia sp.) Poznámka: dominanta pro letní záhony Všech šest známých druhů ladoníku pochází z amerických stepí a jejich veliké cibule sbírali indiáni jako zeleninu. Jménem připomínají ladoňku a třebaže jde o vyšší rostliny, květy mají s ladoňkami hodně podobné. Ladoníky tvoří bohaté trsy úzkých listů, ze kterých vyrůstají silné stvoly s modrými nebo bílými zvonečky. Všechny druhy, které se na zahradách pěstují, jsou krásné a nápadné rostliny vysoké až 80 centimetrů, které kvetou na počátku léta. Jelikož jde o stepní druhy, měli byste je vysadit do skupiny rostlin, které není nutné moc zalévat. Ladoníky snášejí jakoukoli zahradní půdu na plném slunci. Na jaře a v létě jim vyhovuje vlhko, po odkvětu na podzim sucho a na zimu je dobré je přikrýt.

Montbrécie

Montbrécie (Crocosmia sp.) Poznámka: krásné zářivé květy Montbrécie je šikovná varianta pro „líné zahradníky“. Zářivé květy montbrécií, které jsou krásné na záhonu i ve váze, připomínají hodně mečíky. Starostí s nimi je ale v porovnání s mečíky mnohem méně. Třebaže pocházejí z Afriky, v teplejších částech republiky se na zimu nemusejí vyrývat. Daleko méně je také ohrožují nepříjemné a úporné třásněnky i houbové choroby. Montbrécie nemají rády zimní vlhko, které je pro ně rizikovější než chladné počasí. V chladnějších oblastech se proto přikrývají lehkým krytem, který je ochrání před chladem i vlhkem. Cibulky můžete na podzim také samozřejmě vyrýt, podobně jako u mečíků. Montbrécie je ceněna také pro vůni připomínající šafrán a česky se správně jmenuje křešina.

Liliochvostec statný

Liliochvostec statný (Eremurus robustus) Poznámka: potřebuje zimní ochranu Liliochvostec je naprosto nepřehlédnutelný a není divu, že má mnoho obdivovatelů. Z pěstovaných cibulovin je patrně nejvyšší, jeho květní stvol dorůstá pravidelně až do 150 centimetrů. Zaujme nejen svou výškou, ale hlavně postupným rozkvétáním odspodu květenství. Ve srovnání s ostatními cibulovinami kvete později, zpravidla v červenci. Pro úspěšné pěstování potřebuje jediné – dobré odvodnění a důslednou ochranu před zimním vlhkem. Liliochvostec vyrůstá z podzemní hlízy, která připomíná mořskou hvězdici. Vysazuje se do dobře drenážované prostorné jamky na slunné sušší místo. Je ozdobou stepních partií, suťovišť nebo záhonů se suchomilnými (xerofytními) trvalkami.
FOTO: SHUTTERSTOCK A PROFIMEDIA

Cibuloviny neklasicky

Komentáře

Napsat komentář