Rozhovor se zahradníkem permakulturních zahrad


Poslední dobou se můžete často setkat s pojmy, jako je třeba permakulturní zahrada nebo zahrada v přírodním stylu. O co přesně jde, jsme se zeptali Marka Kvapila, který se snaží podle pravidel permakultury hospodařit a pořádá kurzy designu permakulturní zahrady.

V permakulturní zahradě se na malé ploše často pěstuje i několik druhů zeleniny.

V permakulturní zahradě
se na malé ploše často
pěstuje i několik druhů zeleniny.

Marek Kvapil

Zahradník a sběratel odrůd (semínek) přednáší o permakultuře, zahradničení, udržitelném zemědělství a problémech průmyslové společnosti. Jeho kurzy permakultury prošly již stovky účastníků. Vystudoval filozofii a sociologii a zahradničí na Hané. www.potravinovezahrady.cz

Co přesně znamená označení permakulturní zahrada a jak vzniká?

Permakulturní je taková zahrada, kterou tvoříme a udržujeme podle principů živé přírody a která nám současně poskytuje užitek. Od klasické užitkové zahrady se liší právě inspirací z přírody, což znamená, že při jejím vytváření se snažíme napodobit přírodní ekosystém, jeho strukturu, funkce a vztahy mezi jednotlivými prvky. Někdy může být užitečné nakreslit si koncept zahrady na papír a zamyslet se nad ním více do hloubky. Právě proto jsem začal pořádat kurz Design permakulturní zahrady, na kterém si lidé své zahrady navrhují. Občas však na kreslení není čas. Důležité je, aby myšlenka zahrady, kterou chceme realizovat, nebyla v rozporu s ekologickou udržitelností. Dobré je si také uvědomit, že představa zahrady se bude neustále měnit a vyvíjet s tím, jak budeme získávat nové zkušenosti.

Mezi pěstiteli je rozšířený názor, že nejnáročnější je na permakulturní zahradě její správné založení. O vše ostatní se už postará příroda sama a zahrada je téměř bez práce. Je to pravda?

Fazole nepotřebují předpěstovat.

Fazole nepotřebují předpěstovat.

Permakulturní zahradu lze realizovat buď jednorázově podle pevně daného návrhu, nebo v postupných krocích v průběhu několika let. Osobně jsem zastáncem spíše druhé varianty, protože zahradník má s přibývajícími zkušenostmi čas na opravu. Možnost opravy je klíčová zejména pro začínající permakulturisty. Založení každé zahrady je samozřejmě časově náročné a permakulturní zahrada není výjimkou. I následná péče vyžaduje nemalé úsilí, jak jistě ví každý zahrádkář samozásobitel. V tomto ohledu se permakulturní zahrada od jiných zahrad neliší. Žádná zahrada nemůže existovat bez lidské práce. Je na ní závislá jako každý uměle vytvořený ekosystém. Termín bezúdržbová zahrada je protimluv, jemuž může věřit jen ten, kdo se nikdy o žádnou skutečnou zahradu nestaral. Na druhou stranu lze permakulturní zahradu koncipovat tak, aby byla co nejméně náročná na práci. Taková zahrada se skládá hlavně ze stromků, keřů a jedlých trvalek, tedy rostlin, které nemusíme každý rok znovu a znovu sít či sázet. Někdy se mluví o jedlém lese, který je imitací přirozeného lesa a je tvořen třemi rostlinnými patry. Je možné v něm uplatnit i organické mulčování, které potlačí plevele, sníží potřebu pletí a do určité míry nahradí rytí. Mulč má ale i svá rizika, zejména slimáky a hraboše, kteří se pod něj stahují. A jelikož se mulč stále rozkládá, je také nutné ho jednou za čas obnovit a doporučuji i občas pokropit močí, aby nevznikl deficit dusíku v půdě pod ním.

Je pro fungující permakulturní zahradu limitující určitá rozloha? Mohou její pravidla fungovat třeba na balkoně?

Teplo rostlinám obstarají obyčejné sklenice.

Teplo rostlinám obstarají obyčejné sklenice.

Malá rozloha je omezující pouze v množství pěstovaných rostlin. Při velké rozloze se limitujícím faktorem stává čas, který máme pro péči o zahradu vyhrazený. Dané rozloze a času by měl proto odpovídat návrh zahrady včetně techniky pěstování. Na hodně malém pozemku se uplatní intenzivní ručně plené záhonky, které jsou sice náročné na práci, ale dokážou efektivně využít omezený prostor. Na větším pozemku může být výhodnější založit políčko, na němž je možné k regulaci plevelů použít ruční plečku. Na poli je efektivita práce větší než na záhonku, ale výnosy jsou o něco menší, což však nevadí, máme-li dost místa. Permakulturní principy lze tedy uplatnit na velkém pozemku, na malé zahrádce a dokonce i na balkoně.

Pokud si někdo chce vytvořit zahradu v permakulturním stylu, potřebuje k tomu odborníky, nebo mu stačí selský rozum?

Vůbec k tomu odborníky nepotřebuje. Důležité je osvojit si permakulturní principy a nevěřit všemu, co se píše v literatuře. Některé techniky pěstování totiž fungují jen v určitých podmínkách. Permakultura vznikla v Austrálii, kde panuje jiné klima než u nás v mírném pásmu. Proto některé konkrétní návody popsané v australské literatuře od Billa Mollisona nemusejí u nás fungovat. Nebo to, co popisuje ve svých knihách Sepp Holzer, rakouský sedlák a permakulturista, který farmaří vysoko v Alpách, nemusí fungovat dole v nížině. Zahradničení je vždy do určité míry lokální a to, co funguje na jednom pozemku, nemusí fungovat na jiném. Proto jsou vlastní zkušenosti tak důležité a veškeré nápady vyčtené z knih je potřeba ověřovat v realitě a nefunkční buď zavrhnout, nebo modifikovat. Jeden z permakulturních principů říká, že máme přijímat zpětnou vazbu, což vyžaduje neustálou otevřenost vůči realitě a je možné to označit za selský rozum.

Pořádáte kurzy designu permakulturní zahrady. Jaký je o ně zájem?

Řekl bych, že rostoucí. Začínal jsem s jedním dvěma kurzy ročně v Hanáckém skanzenu v Příkazech. Dnes jich dělám asi deset ročně v Praze, Brně a na Sluňákově v Horce nad Moravou. Zájemci se mohou podívat na www.potravinovezahrady.cz/rubriky/kurzy.

Může být permakulturní zahrada i okrasná? Nebo se plánuje čistě účelově, tzn. že z čeho není užitek, to na ní nenajdeme?

Vysoký záhon může být pevně ohraničený, v malé zahradě tak lépe využijete prostor.

Vysoký záhon může být pevně
ohraničený, v malé zahradě tak
lépe využijete prostor.

Určitě může. Účelovost a funkčnost zahrady nejsou nutně v rozporu s okrasností. V angličtině existuje pěkné slůvko „edimentals“, které vzniklo spojením slov „edible“ a „ornamental“. Jedná se o rostliny, které jsou jedlé i okrasné zároveň. V češtině pro to asi nemáme výraz… Doslovný překlad by byl nejspíš „krasojedlé“ rostliny. A právě tyto rostliny se výtečně hodí do permakulturní zahrady nebo předzahrádky. Patří k nim například denivky, které mají jedlé květy, poupata či mladé výhonky, dále stínomilná bohyška s jedlými a okrasnými listy nebo juka vláknitá s jedlými sněhobílými květy. Nedávno vyšla knížka věnovaná právě „krasojedlým“ rostlinám. Jmenuje se Around The World in 80 Plants. Autorem je Stephen Barstow, který má zahradu v Norsku nedaleko severního polárního kruhu a zkušenosti, které s těmito rostlinami popisuje, mohou být do určité míry přenosné i do našich mírnějších podmínek.

Po letech se znovu mluví o soběstačnosti v pěstování potravin. Myslíte si, že se k samozásobení lze vrátit „v malém“?

Rozhodně ano. Sám jsem toho živým příkladem. Motivů, které ve mně podněcují samozásobení, je celá řada. Některé pochutiny v obchodech vůbec nelze sehnat nebo jen za vysokou cenu. Říkám jim luxusní potraviny. Například divoká rajčátka, která mají úžasnou chuť nesrovnatelnou se supermarketovými rajčaty, český česnek nebo čerstvé bylinky. Jídlo, které si vypěstuji, neobsahuje rezidua chemických postřiků, protože chemii nepoužívám. Vlastní jídlo ze zahrady může také ušetřit nějaké peníze. A v neposlední řadě je zahradničení určitou pojistkou proti rizikům, která může přinést nejistá budoucnost.

Myslíte si, že by bylo dobré, kdyby se do školní výuky zase vrátily pěstitelské práce, tzv. pozemky, tedy výuka dětí zaměřená na pěstování užitkových rostlin přímo v praxi?

Zamulčovaná výsadba denivek pod ořešákem

Zamulčovaná výsadba
denivek pod ořešákem

Myslím, že je důležité zvyšovat zemědělskou gramotnost populace. Pěstitelské práce mohou být jeden ze způsobů, jak toho dosáhnout. Muselo by se to ale provést chytře a s citem. Aby to nemělo opačný efekt, totiž znechucení prací na zahradě. Jako podstatné se mi jeví nenutit děti slepě k pletí zahrádky, z níž potom nemají žádný užitek. Ale motivovat je právě tím, že to, co si vypěstují, si potom také odnesou a snědí. Probudit v nich zájem o semínka, která jsou základem zahrady a u některých druhů je lze poměrně snadno vypěstovat. Nechat je zorganizovat semínkovou burzu, na které se budou směňovat semena cenných odrůd. Potom bude zahradničení dětem dávat větší smysl.

Povoláním jste původně filozof a sociolog. Jak jste se dostal až k zahradničení?

Spojení filozofie a zahradničení může být možná pro někoho překvapivé, ale z dějin známe několik filozofů, kteří měli zahradu nebo se věnovali zahradničení. V antice to byl například Epikúros, v moderní éře potom Wittgenstein, proslulý analytický filozof jazyka, který nějaký čas pracoval jako zahradník v klášterní zahradě. Zahradničení je práce, u které se dobře přemýšlí. Já třeba při okopávání záhonů nebo sbírání padaného ovoce promýšlím témata pro svůj web.

Zahrada je obrazem zahradníka, hodně o něm vypovídá. Jak vypadá vaše zahrada?

Moje zahrada je hodně experimentální. Protože se živím lektorováním permakulturních kurzů, dělám na své zahradě nejrůznější pokusy a snažím se každý rok vyzkoušet něco nového, abych mohl lidem předávat prověřené informace o tom, co funguje a co ne. Mám proto na zahradě kompostovací záhony, vyvýšené záhony, jedlé trvalky, samovýsevné rostliny i klasické jednoletky a také třeba vrby a broskvoně pěstované ze semen. Mnohé odrůdy rostlin si sám semenařím, pěstuji houby, chovám prasátka. Primární pro mě není estetický dojem zahrady, ale její udržitelnost a schopnost zásobit rodinu stravou v dobrých i zlých časech.

Zmínil jste semenaření, které je také jedním z rysů permakultury. Proč?

Semenaření alespoň některých druhů rostlin je pro permakulturní zahradu velice prospěšné. Vždyť budeme-li každý rok odebírat semena jen z těch nejlepších a nejzdravějších rostlin, začne se daná odrůda adaptovat. Během několika let se vyvine v samostatnou lokální linii, která se bude malinko lišit od jiných odrůd. Tato lokální odrůda bude přizpůsobená některým místním podmínkám, tedy typu půdy, klimatu nebo určitým patogenům, případně technice pěstování, tj. třeba mulčování, okopávání nebo hnojení. Půjde proto o odrůdu uzpůsobenou lokálnímu ekosystému a určitému stylu zahradničení. Konvenční průmyslové zemědělství funguje do značné míry obráceně. Odrůdy se šlechtí a udržují centrálně a následně jsou rozptýleny na rozsáhlá území naší krajiny. Jedná se o univerzální a výnosné odrůdy, které jsou ovšem závislé na chemii. Aby poskytly dobrý výnos, je třeba jim přizpůsobit ekosystém a zbavit ho škůdců a plevelů. V permakultuře se naopak snažíme, aby se odrůdy přizpůsobily ekosystému. Právě proto jsou semenaření a selekce, která je jeho součástí, tak důležité.

Před časem Evropská komise pracovala na návrhu zákona, který měl v podstatě zakázat šíření osiv mezi drobnými pěstiteli. Návrh nakonec nebyl schválen. Je současná legislativa vyhovující?

Návrh tzv. semínkového nařízení byl podle mého soudu špatný v tom, že skoro nic neměnil na současném stavu. Nepřinesl by sice žádné výrazné zhoršení, ale současná přísná osivářská legislativa by se mnoho nezměnila. Současná osivářská legislativa není pro permakulturu příliš vyhovující, protože zakazuje prodej neregistrovaných odrůd, přičemž registrace je zpoplatněna. Řada zajímavých neregistrovaných odrůd, například mnohé staré či krajové nebo různé neprůmyslové odrůdy vhodné pro zahrádkáře a samozásobitele zůstávají pro pěstitele velice špatně dostupné. Proto jsem nedávno napsal ministrovi zemědělství otevřený dopis o potřebě tuto legislativu změnit.

V čem spočívá důležitost starých a krajových odrůd?

Krajové odrůdy sice dosahují nižších výnosů než moderní odrůdy, mohou být ale odolnější, obvykle jsou adaptabilnější díky své genetické rozmanitosti, a dokážou se proto dobře přizpůsobit místním podmínkám. Mnohé staré odrůdy byly vyšlechtěny před industrializací a chemizací zemědělství, takže jsou adaptované na neprůmyslové podmínky. Jednalo se obvykle o nehybridní odrůdy, které je možné semenařit, protože si při přesévání uchovávají své vlastnosti. Hybridní odrůdy označované jako F1 se semenařit nedají, protože nejsou geneticky stabilní. Když vysejete jejich semínka, vyroste z nich rostlina s úplně jinými, často horšími vlastnostmi, než měla původní mateřská rostlina. Hybridizace odrůd je proto znepokojivým trendem soudobého semenářství. Vede totiž k závislosti pěstitelů na semenářských firmách a postihuje stále více druhů. Již dnes je například vzácností nehybridní osivo okurek. V nabídce našich největších semenářských firem ho nenajdete a začíná být problém ho získat.

FOTO: MAREK KVAPIL, SHUTTERSTOCK A THINKSTOCK

Rozhovor se zahradníkem permakulturních zahrad


Komentáře

Napsat komentář