Fóliovníky, skleníky a pařeniště: Jak zachovat teplotní optimum?

Kryté prostory umožňují posunout sklizeň zeleniny o čtyři až šest týdnů. Pokud nevlastníte vytápěný model, zajistěte si, ať vaši práci neohrozí návrat zimy. Mrazíky se v dubnu totiž stále umí přihlásit…

Foto: Shutterstock

1. Skleníky

Mají zděný nebo pevný základ, jsou tak spojené s půdou. I když je odspodu nevytápí vrstva hnoje (tak jako v pařeništi), málokdy v dubnu hrozí, že by ve skleníku zelenina zmrzla. Půda má velkou tepelnou setrvačnost – přes den se ohřeje, v noci vyzařuje – ovšem za podmínky, že je vlhká. Aby teplo neunikalo, dejte si pozor na dveře – vyplatí se je zodpovědně zavírat při každém průchodu. Zatímco přes poledne větrání dveřmi nevadí, ve čtyři či v pět hodin už byste měli s teplem chytře hospodařit, aby „zbylo“ na noc, kdy ještě bývá dost chladno. Pokud máte skleník vybavený automatickým větráním pomocí hydraulických pístů, seřiďte je tak, aby se zde udržovala teplota kolem 18 °C (většinou se rozsah pohybuje od 16 do 25 °C).

2. Fóliovníky

Tyto lehké stavby postrádají zděný základ, proto chladnému počasí příliš neodolají. V časném jaru jim přináší výhodu nižší výška: prostor se totiž poměrně rychle zahřeje slunečními paprsky, takže můžete pěstovat ranou zeleninu (salát, ředkvičky i kedlubny). Fóliovníky postrádají pevnou konstrukci střechy, proto ani nemají automatické otevírání oken. Větrání obstarávají okénka se síťkou v bočních stěnách: musíte je zvenku otevřít, fólii zarolovat a uchytit do pásků. Jelikož se nachází poměrně nízko (asi metr nad úrovní země), prostor se za teplých dní rychle odvětrá. Vstupní otvor opět řeší fólie, která se zapíná plastovým zipem. Pokud chcete začít zahradničit už koncem dubna – a není důvod to nezkusit – měli byste si osvojit některé zásady:

• Při montáži konstrukci velmi pečlivě usaďte na terén, pak půjdou přebytky fólie zahrnout po stranách do půdy. Utěsníte tak kritická místa u země, kudy by pronikl mrazivý vzduch při poklesu teploty pod nulu.
• Stejně pečlivě uzavírejte i vstupní stranu – zde nemůžete fólii zahrnout půdou, ale po odchodu zajistěte spodní hranu zvenku dlouhým prknem, které přes noc fólii udrží na místě bez mezer.
• Pro větrání otevírejte jen zadní okénka, popřípadě si pomozte vstupem. Intenzivnější větrání bude třeba až v létě.

Foto: Shutterstock

3. Pařeniště

Díky své variabilitě si získala oblibu i na malých zahradách. Dnes častěji fungují bez tepelné vrstvy v podobě organického odpadu, plní spíš funkci krytu. Většinou se vyrábějí z dutinkového plastu, který má slušnou izolační schopnost, nikoli z prken jako dříve. Narazíte ale i na modely z hliníku. Bývají poměrně malé, a tím pádem i náchylnější na pokles teploty. Můžete je ze stran obložit polystyrenovými deskami, několika vrstvami kartonu nařezaného na patřičný rozměr, slámou nebo listím, případně přes noc i zakrýt shora. Dříve se používaly rákosové rohože, poslouží ale i staré koberce nebo pokrývky.

Pařeniště klade vysoké nároky na obsluhu, nemůžete ho nechat trvale zakryté – rostlinám by chybělo světlo. Větrání se zajišťuje pouze mechanicky. U doma zhotovených staveb se okna podepírají na středu, a to špalíkem nebo hranolem se zářezy, jež umožňují různou intenzitu výměny vzduchu – za chladných dní dáme na první zoubek, za teplých třeba až na třetí. U prodávaných pařenišť se okna zvedají panty po vnějších stranách. U dražších typů dokonce můžete okna odsunout do stran – pokud si vyberete dvoudílný, máte čtyři okna, která fungují nezávisle na sobě, takže si můžete navolit míru odvětrání podle expozice slunce a pěstovaných rostlin. Pozor, rostliny potřebují odvětrávat denně! Nejde jen o potřebný oxid uhličitý, ve větší koncentraci rostlinám nesvědčí ani vodní páry či metabolity z hnojiv.

4. Kryty

Představují vlastně fóliovník v malém – stačí plastová vyztužená textilie připevněná suchými zipy na trubkové konstrukci. Odvětrání zajišťují okna, která se odklopí a přichytí. Pokud uvažujete o koupi krytu, dejte přednost vyšším modelům, ať můžete pěstovat i cukety, papriky a další robustnější rostliny. Ty za příznivého počasí vysadíte už na přelomu dubna a května a pomocí krytu je ještě dva či tři týdny „jistíte“. I v tomto případě myslete na dobré usazení a zajištění stran.

Foto: Shutterstock

Jak na otužování rostlin a sadby?

Koncem dubna už jaro přechází ve svou hřejivější část, leckdy teploty přesáhnou i dvacet stupňů. Ale jakkoli se klima otepluje, na trvání takovýchto teplot spoléhat nemůžeme. Za mezní čas, který mají čeští zahrádkáři zarytý hluboko pod kůží, se považuje polovina května, tedy po „zmrzlých mužích“. Tehdy nastává velké stěhování sazenic, choulostivých balkónovek a kbelíkových terasových rostlin ven. Ale i tato etapa se musí „umět“. Od konce dubna se doporučuje asi dvoutýdenní fáze otužování, tedy přivykání sazenic na venkovní podmínky. Od interiéru se totiž liší nejen teplotou, ale i světelnými parametry. Řada druhů s tenkými listy (včetně okrasných) odnese náhlý přechod z domu na přímé slunce popálením.

Vyšší sazenice

Pokud jste seli už v únoru, vaše rajčata možná měří i třicet, čtyřicet centimetrů, a v malých květnících už živoří. Klidně je vysaďte ven už na konci dubna, počítejte ale se změnou počasí a nachystejte si dostatek materiálu pro jejich ochranu – netkanou textilii nebo přenosný kryt. Ten vyrobíte i natažením polyetylénové fólie, která ochrání celý záhonek. Jako konstrukce poslouží kovové oblouky nebo pruty. Potíž spočívá v tom, že za teplých dní musíte rostliny odkrýt, pod fólii by se sazenice zapařily. Využíváte teplo půdy nashromážděné přes den, které rostlinám pomůže přečkat noc. Důležité pravidlo: sazenice ještě nevyvazujte ke kolíkům, nižší porost tím lépe ochráníte. Na výrobu tunelů klidně použijte jakékoli průsvitné pytle, třeba od krmného obilí – jde o krátkodobou záležitost, prostupnost pro světlo vás tedy příliš trápit nemusí.

Foto: Shutterstock

Menší sazenice

Zpravidla se lépe vynášejí a snáze se s nimi manipuluje. Nabízí se dvě možnosti: máte-li k dispozici volné pařeniště, nechte rostliny venku i přes noc, samozřejmě pod zavřeným oknem. Pokud ne, nezbude vám, než je každý den vynášet ven – a zase vracet dovnitř. Za příznivé předpovědi mohou zůstat i venku, lehce překryté bílou netkanou textilií, nesmí ovšem pršet – malé sazenice může prudký déšť utlouct. Při několikadenním deštivém počasí hrozí, že zapomenete průběžně vylívat vodu z podložek, kořeny tak zůstanou dlouho ve vodě a snadno uhnijí. Přebytek srážek škodí hlavně letničkám sukulentního charakteru (šrucha, kosmatce atd.), prakticky se zastaví v růstu a trvá několik týdnů, než se vzpamatují. Drobné rostliny totiž mají slabé kořeny, vodu z přesyceného substrátu tedy nedokážou vyčerpat; zvlášť pokud substrát obsahuje více hlíny, která tekutinu drží. Jsou-li rostliny odkázány jen na gravitaci a odpar, stojí ve vlhku opravdu velmi dlouho.

Mohou rostliny nastydnout?

Samozřejmě, projeví se to zastavením růstu. Na teplotní změnu reagují prakticky všechny druhy, při krizové teplotě kolem 5–7 °C zcela zabrzdí vývoj – a pokud takovéto počasí trvá, může dojít k opoždění i na delší dobu. To ale jako zahrádkáři řešit nemusíme, nás netlačí termíny sklizně a rostliny klidně můžeme nechat „sedět“. V chladnějším počasí se více rozvíjí kořenový systém, a rostlinám stačí dva týdny, aby všechno nakonec dohnaly. Některé druhy ale nízké teploty nesnášejí, především to platí pro okurky a bulvový celer. Pokud jeho mladé rostliny vystavíte teplotě pod 15 °C (a to i v noci!), nezaloží dostatečně bulvy, bude mít jen spoustu listů. O důvod víc, proč si sadbu celeru koupit od profesionálů, kteří disponují vytápěnými skleníky.

Text: Dagmar Cvrčková, foto: Shutterstock

Fóliovníky, skleníky a pařeniště: Jak zachovat teplotní optimum?