Nepůvodní zelenina vhodná pro ekologické pěstování

Netradiční plodiny často dávají velmi pěknou úrodu, a ještě chuťově obohatí naše vaření. Ekozahradníky však staví před složitou volbu, čemu dát přednost: mají se radovat, že cizokrajné druhy zeleniny snáz přežijí bez chemické ochrany, nebo si dělat starosti s narušením lokálních ekosystémů?

Foto: Shutterstock

Zahradničení podle zásad ekologického zemědělství má stále se rozšiřující okruh příznivců. Mezi základní pravidla patří nejen zákaz hnojení průmyslovými hnojivy, ale i požadavek na co největší omezení pesticidů, tedy chemických ochranných prostředků. Tímto „uchem jehly“ projde i dost druhů, jež nejsou v našich krajích doma. A právě to je často důvodem, proč odolávají nejrůznějším chorobám a škůdcům. Tuto vlastnost v přírodě pokládáme spíš za nežádoucí – dlouhé a vzájemně provázané potravní řetězce naopak zaručují stabilitu přírodních ekosystémů.

Artyčoky

Tuhle zeleninu nemáte šanci přehlédnout, patří k nejkrásnějším druhům a vypadá jako veliký bodlák. Jde o vytrvalou rostlinu (Cynara cardunculus var. scolomynus) z čeledi složnokvětých – pozor, je třeba pěstovat šlechtěnou kulturní formu, v přírodě roste i planá forma. Jí se jeho poupata (říká se jim i kardy) s masitým květním lůžkem a zdužnatělými zákrovními listeny, které chrání fialový květ. Pokud ale vykvetou, berte to jako signál, že jste správný termín sklizně už propásli.

Nejčastěji se s artyčoky setkáte v italské kuchyni, ale dají je pěstovat i u nás. Každá z rozložitých, řídce větvených rostlin potřebuje na plochu asi metr čtvereční, půda musí být kyprá a úrodná. Na zimu nadzemní část odumírá, ale kořeny se přikryjí lehkým listovým mulčem a zajistí smrkovým chvojím, na jaře znovu obrazí. Silné mrazy (více než minus 12 °C) ale nevydrží. I když jde o teplomilný druh, v teplých částech republiky se pěstuje bez problémů. Z jedné rostliny sklidíte asi šest až osm poupat. Ta se konzumují vařená s bílou holandskou omáčkou, podobně jako chřest. Sklízejí se většinou dvakrát – na jaře (květen až červen) a ještě jednou na podzim – tato sklizeň bývá lepší, urodí se vám poupata větší a sytěji vybarvená do fialova.

Batáty

Přezdívá se jim „sladké brambory“, tento termín ale poukazuje spíš na využití v kuchyni, botanicky s nimi příbuzné nejsou. Povíjnice batátová (Ipomoea batatas) roste ve své americké domovině jako popínavá vytrvalá rostlina. Možná znáte povíjnici jako nenáročnou letničku, „zeleninový“ druh se jí na pohled velmi podobá. Obě povíjnice nejvíce připomínají svlačec s bílo-fialovými květy a není divu – jde o blízce příbuzné druhy. Jedlé podzemní hlízy zvané batáty jsou pak vřetenovité, velké jako protáhlá řepa nebo silná mrkev. Z jedné rostliny můžete získat pět až deset hlíz. Batáty se považují za velmi významnou plodinu v teplé části světa, mezi největší producenty se řadí Indie, Malajsie nebo Čína, ale nezaostává ani americký kontinent, konkrétně Venezuela, Mexiko nebo oblast Střední Ameriky.

U nás se můžete setkat s hlízami fialovými, pěstují se ale i bílé, žluté nebo oranžové, kterým se říká „jam“. Rostlina potřebuje slunné a teplé místo, nejlépe tedy prospívají v oblastech, kde se pěstuje vinná réva. Pokud nemáte tak příznivé podmínky, můžete batáty pěstovat i ve velkých nádobách a přenést je při zlomu sezony do tepla. Sadbu získáte ve specializovaných zahradnictvích, ale dají se využít i hlízy z obchodů. Takové můžete nařízkovat, nebo vytvořit kulturu ze zakořeněných oček. Ta získáte nařezáním hlízy na několik částí, každá z nich by měla mít minimálně jedno zdravé očko. Řezné plochy se nechají zaschnout nebo se zapráší dřevěným uhlím.

Vyplatí se je zakořenit v truhlíku jako třeba begonie a vysazovat už mladé rostlinky. Celé hlízy se vysazují asi jako naše brambory, hloubka by měla být 20 centimetrů. Jednotlivé sazenice by od sebe mělo dělit půl metru. Termín výsadby je v našich krajích klasický – polovina května. Sklízejí se jako jiné druhy určené pro skladování, tedy v říjnu, kdy zasychá nadzemní část. Pozor, nevydrží tak dlouho jako brambory, při teplotě cca 15 °C měsíc, v chladu se samozřejmě dají uskladnit i na delší dobu, odhadem tak na čtyři měsíce. Po sklizni se hned nekonzumují, ještě pak 14 dní vyzrávají. Menší hlízy, určené pro množení, se dávají stranou uložené do vlhkého písku, aby do předjaří nevyschly.

Foto: Shutterstock

Jakon

Řadí se mezi takzvané andské kořenové zeleniny – z Ameriky ostatně pocházejí i brambory, přičemž na tomto kontinentu se jich pěstují stovky různých typů. Jakon (Smallanthus sonchifolius) je teplomilný a typicky ho prozradí nápadné šípovité listy a žluté květy. Velké podzemní hlízy se dají popsat jako křupavé a sladké, nejvíce připomínají topinambury (patří s nimi nijak překvapivě do stejné čeledi Asteraceae, tedy hvězdnicovitých).

Životní cyklus i způsob pěstování se velmi podobá bramborám. Množí se vegetativně z hlíz – ale pozor, v tom se trochu liší. Jakon totiž tvoří dva druhy hlíz – stonkové, ze kterých se množí, a kořenové, určené ke konzumaci. Množitelský materiál najdete u paty stonku, hlízky jsou fialové, nejedí se. Při sklizni se dávají stranou, aby byly k dispozici pro výsadbu napřesrok. Vysazují se do řádku koncem dubna do hluboké a nezamokřené půdy; musíte „vychytat“ termín tak, aby rašící výhony nespálil mrazík, reagují totiž velmi citlivě. Hlízy rostou v trsech pod úrovní půdy, způsobem uložení se podobají jiřinkám. Mají tenkou slupku a poměrně rychle ztrácejí obsah vody. Obsahují inulin, podobně jako topinambury, výnos však mají mnohonásobný. Při dobrém skladování v temperovaných prostorech vydrží až do května, v běžném sklepě do února.

Foto: Shutterstock

Okra

Pod botanickým názvem ibiškovec jedlý (Abelmoschus esculentus, také Hibiscus esculentus) se skrývá další teplomilná jednoletá rostlina, tentokrát původem z Indie. Patří do stejné „rodiny“ jako náš sléz. Nezralé plody okry (botanicky jde o tobolky) se sklízejí průběžně, podobně jako papriky, a přidávají se do nejrůznějších teplých jídel, třeba do kari nebo do mnoha zeleninových jídel a polévek. Optimální velikosti 6 až 8 centimetrů dorostou asi po šesti dnech od odkvětu, sklízejí se průběžně po celou dobu vegetace. Na vhodném slunném stanovišti s úrodnou půdou mohou keře dorůst výšky ramen.

Pěstování tohoto exotického druhu zeleniny máte o to jednodušší, že jeho osivo seženete i v tuzemské obchodní síti. Vysévá se ven až v květnu, v chladnějších oblastech se doporučuje předpěstování, podobně jako u plodové zeleniny. Doba sklizně nastává až ve druhé polovině léta – v srpnu až září. Jednotlivé rostliny jsou vysoké, odstup v řádcích mezi nimi musíte zvolit minimálně půlmetrový, spon vychází na 80 × 50 centimetrů.

Foto: Shutterstock

Text: Dagmar Cvrčková, foto: Shutterstock

Nepůvodní zelenina vhodná pro ekologické pěstování