To nejcennější? Kvalitní půda

Schopnost půdy udržet vodu, a tedy i vázat hnojiva, chápeme v zahradní praxi jako vůbec nejdůležitější faktor. A na čem závisí? V menší míře na půdním typu, ve větší na obsahu organické složky – teprve ta dělá půdu kyprou a vlastně i použitelnou pro pěstování čehokoli. Od kvality půdy se totiž odvíjí nejen výše úrody, ale i zdraví rostlin a jejich dlouhodobé prospívání.

Foto: Shutterstock

 

Základní vlastnosti předurčuje typ horniny, ze které se půda vyvíjí, místo jejího vzniku a typ geologického podloží. Můžete mít v základě trojí půdu – pedologie rozeznává tři základní stupně a různé mezistupně – tedy lehkou, střední a těžkou. Samozřejmě, že dělení půd jde ještě dál – rozlišujeme také půdu rašelinnou, kamenitou, vápencovou nebo vlhkou (toto třídění využívá hlavně zemědělství a lesnictví, které se na krajinu váže bezprostředněji než obhospodařování zahrad), ale pro účely hobby zahradničení nám základní typologie postačí.

Který typ půdy máte?

Prvotní orientaci získáte velmi jednoduše – smáčknete v dlani hroudu vlhké půdy. Co zjistíte? Pokud se hned v dlani rozpadne a nedrží, obsahuje hodně písku nebo i nerozložené organické hmoty, což znamená, že máte půdu lehkou. Pokud z ní můžete vytvarovat bezchybnou kouli, jde nejspíš o půdu těžkou, jílovitou (též nazývanou hlinitá). Pokud se hrouda rozpadne na dva tři větší kusy a rozeznáte v ní větší hrudky neboli drobty, můžete si gratulovat: střední půda se považuje za ideál, dobře totiž drží vodu, nesplavuje se, obsahuje i dost vzduchu. Majitelé obou mezních typů se by se měli snažit, aby se trochu přiblížili pomyslnému středu, který zabezpečuje podmínky pro co nejširší možnosti pro pěstování i produkci. To se podaří pravidelným zarýváním organické složky ve spojení se správným systémem hospodaření.

 

Ekologická půda

Foto: Shutterstock

 

Ekologové a půda: zásady i zákazy

Péči o půdu staví ekologové na první místo. Striktně však zamítají nejen používání průmyslových hnojiv, ale i zdánlivé nevinné přidávání rašeliny. Tu považují na cennou a nenahraditelnou přírodninu, která dnes plní jinou funkci než hnojivo (a dříve i topivo) – zadržuje v krajině vodu jako součást výjimečného biotopu. Ekologické zásady tedy můžeme shrnout do několika bodů. Některé patří k všeobecně známým, jiné stojí za to trochu přiblížit.

Mulčování

Mulčování se chápe v první řadě jako ochrana půdy před vysycháním, poskytuje ale prostor i pro živočichy a po rozkladu přispívá nejen k obohacení půdy o organickou složku (pokud nejde o kaménky), ale také o živiny. Navíc zamezuje i zaplevelení, omezuje tedy rytí a okopávku. Tato rovnice funguje i naopak – nejen, že plevelu nedovolí se uchytit, ale už vyrostlému zabrání se rozrůst, a umí dokonce vyčistit plochu před výsadbou. V tomto případě ale musíte počítat s měsíci nebo i s celou sezonou, která dělí výsadbu od namulčování původního porostu (velké plochy se překrývají nejen slámou, ale i kartonem).

 

Jarní zahrada

Foto: Shutterstock

 

Omezení rytí

Na přidávání organické hmoty a mulčování se shodnou zahradníci i ekologové, v otázkách zpracování půdy se naopak často rozcházejí. Ekologický směr zahradničení se dušuje, že kvalitní půdu s promyšleným systémem pěstování vůbec nemusíte rýt. Tento krok prý porušuje půdní strukturu, boří chodníčky, které vytvoří žížaly a ostatní půdní živočichové, ničí drobtovitou strukturu, již vytvoří kořenový systém rostlin… A v neposlední řadě také vynese z půdy hluboce uložená semena i oddenky plevelů, z hlubokých vrstev půdního profilu zase těžké kovy.

Tradiční zahrádkáři naopak nedají na rytí dopustit – zdůrazňují, že se jedná o záhony bez plevele a že se čisté a nakypřené snadno připravují. Jistě najdete sami ještě další pro a proti, pravdou ale zůstává, že se musíte rozhodnou především podle praxe a svých možností. Někdy se bez rýče neobejdete (sázení stromků, zarývání zeleného hnojení), ale dá se říct, že na opečovávané zahradě rozhodně častěji vezmete do ruky rycí vidle, které místo jen nadzvednou, ale nepřevrací půdu jako rýč.

 

Dekorace zahrady

Foto: Shutterstock

 

Zelené hnojení

Pro zelené hnojení s oblibou využívají ekologičtí zahradníci nejen tradiční nabídku (svazenka, hořčice, směsky s obilovinami, řepka), ale častěji sáhnou i pro netradičních leguminózách (luskovinách). Takže nesejí jen jednoletou pelušku nebo lupinu, komonici bílou a jetel nachový, ale i vytrvalou vojtěšku, čičorku, jetel plazivý, úročník bolhoj, štírovník růžkatý, nejrůznější vikve, vojtěšku nebo téměř neznámý vičenec ligrus. Pravidelně ozdravují půdu pomocí měsíčku a afrikánu, semen mívají dost a dost z vlastních zásob.

 

Čičorka

Foto: Shutterstock

 

Rostlinní akcelerátoři

Ekologický přístup klade důraz i na ekosystémy. Asi už jste slyšeli o hlízkových bakteriích na kořenech bobových rostlin, ale ekologové jdou ještě dál. Záměrně vysazují určité rostliny, jejichž životní náplní je zlepšení kvality půdy. Umí totiž takzvaně vytáhnout některé prvky z hlubších vrstev půdy, a tak v jejich blízkosti prosperují i ostatní rostlinní sousedé. Některé druhy se „specializují“ jen jeden prvek, jiné působí univerzálně. A které máme na mysli? Například draslík výborně získává vratič, saturejka, pohanka či len, fosfor zase meduňka, měsíček a kmín. Křemík si přitáhne kozlík, starček je zase dobyvatelem železa a lopuch manganu.

Hotovým magnetem na živiny se pak stává kostival, který umí získat nejen dusík, ale i křemík, hořčík, vápník, draslík a železo, nebo smetanka, která svoje okolí obohatí o sodík, křemík, hořčík, vápník, draslík, železo a měď. Velmi překvapí právě ona a další plevel, tedy rostliny, které v zápalu boje s přírodou ze záhonů vyhazujeme (mléč – hořčík, draslík, měď; merlík – dusík, vápník, draslík, fosfor, mangan; kopřiva – síra, sodík, dusík, vápník, hořčík, železo, měď). Takže úsloví, že všechno na světě má své místo a nic se neděje bez příčiny, se v tomto případě potvrzuje – pro lidi úporný plevel, ale pro ostatní nepostradatelný a užitečný pracant.

 

Merlík

Foto: Shutterstock

 

Využití plochy

V souladu s přírodou ekologové nečlení tak striktně plochu na užitkovou (záhony) a komunikační část (cestičky). Při návštěvě ekologické zahrady si asi všimnete, že zde nebývá tolik pevných obrub ani předělů – jejich funkci zajištují nejrůznější bylinky, léčivky nebo rostliny medonosné. Prakticky zde nenajdete ani cestičky a pochozí plochy, vždy jsou zamulčovány nebo pokryty nejrůznějším materiálem a vedou na úrovni výsadby, málokdy pod ní. Nemají totiž zajistit pouze čisté boty a bezproblémovou sklizeň, v první řadě zabraňují rozbahnění, a tedy i utužení půdy.

Jen kyprá půda se dá pokládat za úrodnou, a i když to nevypadá, pod nastýlkou bez problémů prorůstají kořeny rostlin. Častěji se využívají i pochozí rostliny, kterým nějaké to sešlápnutí jednou za čas nevadí: třeba nízký heřmánek římský, lesní jahodník nebo nejrůznější mateřídoušky. Na vlhčí místa se hodí i popenec, nízká hluchavka nachová či jitrocel.

 

Kopřiva

Foto: Shutterstock

 

Text: Dagmar Cvrčková, Foto: Shutterstock

To nejcennější? Kvalitní půda

Zajímavé