Jděte přírodě naproti, klidně i bez kompostéru!

Kompostování se stalo doslova ikonou ekologických (nebo chcete-li přírodních) zahrádkářů. Na rozdíl od zbytku Evropy, kde nyní slaví velký návrat, na českých zahradách tento boom nevidíme – kompost z nich totiž nikdy nezmizel. Princip zůstává stejný, mění se ale jeho formy. Které stojí za pozornost?

Aerobní rozklad organické hmoty je přírodní jev, funguje tedy zcela bezchybně. Když to vezmeme čistě ekonomicky, zahrádkáři tento proces využívají pro své potřeby v klasickém win-win režimu: zbaví se odpadu (který by dali do popelnice) a získají kvalitní hnojivo. Správné kompostování tento samovolný proces urychluje, a tím pádem i zefektivňuje. Významně se totiž zkracuje čas – v porovnání s přírodou dosáhneme téhož výsledku za poloviční nebo třetinovou dobu. Za tímto „kouzlem“ se ukrývá hlavně vyšší teplota, která rozklad urychluje.

Kompostéry, kam se podíváš…

Argument zrychlení platí nejlépe v kompostérech, které svým uzavřením umožňují udržet teplotu trvale vysokou. To má hned dvojí efekt – organický odpad se rozkládá svižnějším tempem, a když se hodnota vyšplhá na 50–70 °C (takzvaná horká fáze rozkladu), ničí se i klíčivá semena plevelů i některé choroboplodné zárodky či vajíčka škůdců. Kolem zlomu tisíciletí se plastové kompostéry začaly hojně objevovat na zahradách, podporovány masivní reklamou a leckdy i dotacemi obcí. Jejich fungování ale také není bez chybičky. Dnes už naštěstí disponujeme spoustu zkušeností, které nám pomohou lépe posoudit, zda se pro naši konkrétní situaci opravdu hodí.

Foto: Shutterstock

Ekologická stopa, kterou můžeme ovlivnit

Mezi další kritéria, která před deseti, dvaceti lety ještě nebyla „na stole“, patří i ekologická stopa, již mají plastové výrobky daleko větší. Dnes už řada výrobců používá pro kompostéry recyklovaný plast, což se určitě dá pokládat za chvályhodné. Nejmenším dopadem se však podle ekologů mohou pochlubit výrobky, které si vůbec nekoupíme. Některé samozřejmě postrádat nemůžeme, ale jiné – jako právě kompostér – zvládneme snadno nahradit. Čím?

1. Ohrádka

Ohrádka zhotovená z prken zapasovaných do sebe nabízí to nejjednodušší řešení. Najdete ji i ve variantě plastové či kovové (někdy se označuje i jako kompostovací silo). Vynalézaví zahrádkáři si ji ale umí vyrobit i z dřevěných palet, krajinek, proutí nebo kulatiny – liší se trvanlivostí i úrovní kutilských dovedností, které musíte mít. Výborně obstojí v malých zahradách. Aby vám ohrádka dobře fungovala, musíte ji správně umístit – měla by vždy stát pod stromy, ve stínu, kde nebude vysychat. Pokud máte k dispozici pouze místo na slunci, nepůjde o vhodné řešení, materiál rychle ztrácí vlhkost. Voda vám totiž (vedle teploty) poslouží jako další významný činitel rozkladu. Šikovné je, když máte bokem třeba slámu, štěpku nebo kyblík s půdou, kterým případně materiál prokládáte, abyste docílili optimální vlhkosti. Po třech měsících byste měli obsah přeházet, všechno se tak lépe promísí. Zároveň eliminujete i slehlá místa, která by mohla hnít, nikoli se rozkládat (nastává tak anaerobní rozklad bez přístupu kyslíku), což vznik humusu ještě urychlí.

2. Boxy

Boxy postavené z kombinace dřeva (popřípadě cihel) a pletiva (lamel, latí) nabízí řešení hlavně pro velké zahrady, kde se nashromáždí spousta listí a odpadu z prořezu dřevin. Najdete je třeba i na komunitních zahradách nebo tam, kde mají velký, často sečený trávník. Ideální stav vypadá tak, že máte tři oddělené kóje: v první materiál vrstvíte, druhá obsahuje zrající kompost a do třetí přehazujete napůl rozloženou organickou hmotu. Drátěné čelo z prken nebo pletiva zajistí provzdušnění, ale hůře se udržuje teplota. Nehodí se proto vůbec pro infikovaný odpad (nať rajčat postižených plísní bramborovou, listy z okurek napadené sviluškami a podobně). Jakou výhodu má toto řešení? Snadný přístup zepředu, čelo se dá otevřít nebo vysunout. I tady platí zásady, že se zrající kompost zakrývá zeminou nebo plachtou, za horkých dní se trochu kropí.

3. Brázdy

Jde o nejjednodušší princip, kdy vlastně nepotřebujete žádné místo pro kompostér nebo ohrádku, odpad dáváte rovnou do široké brázdy, kterou vyhloubíte v záhonu. Měli byste si ji připravit alespoň 25, lépe však 30 centimetrů hlubokou. Výborně takhle zpracujete třeba odpad po moštování, po krouhání zelí nebo po zavařování většího množství ovoce. Vyplatí se, když odpad hned prohodíte půdou nebo podestýlkou (třeba z výběhu králíků či slepic). Jednak tím zamezíte zápachu nebo stahování vos, jednak mikroorganismy „naočkují“ organickou hmotu a rychleji nastartují její rozklad. Živočišný odpad zase dodá potřebný dusík. Prospěje, když na konci sezony záhon zahrnete a další jaro sem nasázíte plodovou zeleninu, která klade vysoké nároky na organickou hmotu. Nejlépe zde porostou okurky, melouny, dýně nebo i rajčata.

Foto: Shutterstock

Problém ekozahrad? Málo odpadu

Sympatizanti přírodního stylu zahradničení narážejí při volbě typu kompostování na nečekaný problém – mají nedostatek organického odpadu. Není divu – většinu materiálu využijí pro mulčování, nemají okrasný trávník, květnatá louka se seče jen dvakrát za sezonu a opadané listí nechávají ležet pod stromy nebo ho používají na ochranu rostlin. I když přidají odpad z kuchyně, za týden se všechno vejde do jednoho kbelíku (pokud se nebavíme o školní jídelně). Trochu lepšími zdroji disponují chovatelé hospodářských zvířat, nejčastěji slepic, kachen a králíků či ovcí. Pokud by naplnění klasického kompostéru trvalo velmi dlouho, nejšikovnější je právě „zahrábnutí“ do odpadní brázdy. Takový záhon se poté neryje, rozložená organická hmota zůstává v hloubce asi 15 až 20 centimetrů k dispozici pro kořenový systém pěstovaných rostlin.

Text: Dagmar Cvrčková, foto: Shutterstock

Jděte přírodě naproti, klidně i bez kompostéru!