Setkání v zahradách aneb Poznejte kus Evropy očima nadšeného zahradníka
Knižních novinek o zahradách vychází každý rok tucty – a jakkoli zajímavý a poučný obsah nabízejí, jen těžko bychom mezi nimi hledali publikaci, která čtenáře motivuje, aby cestovali dál než do nejbližšího zahradního centra. Čerstvě pokřtěná kniha Pavla Chlouby je v tomto směru výjimkou – pod poetickým názvem Setkání v zahradách se ukrývá padesát emotivních reportáží, v nichž se autor ochotně mění z fundovaného profesionála na zvědavého a příjemně natěšeného zahradního turistu, který vás svým nadšením milerád nakazí. V přátelském rozhovoru nad šálkem kávy Pavel Chlouba prozradil, jaký dopad měly zahraniční výjezdy na jeho rodinnou zahrádku a proč s manželkou razí heslo, že když hledáte krásu rostlin, vyplácí se neposlouchat navigaci.
foto: Pavel Chlouba
S Pavlem Chloubou se neplánovaně potkáváme na velmi symbolickém místě – v kavárně nás totiž pošlou do tišší, boční místnosti, kde stoly ze všech stran obklopují police plné knih. Od podlahy až po strop! Vedle pestré sbírky antikvariátních kusů ještě více září novotou kniha, kterou onoho listopadového dne poprvé drží fyzicky v rukou i sám autor. Na slavnostní křest, který se má téhož večera odehrát v jednom pražském knihkupectví, si přiváží i tekutinu trefnější než šampaňské. Jak s úsměvem komentuje píšící zahradník: „Čím jiným křtít zahradnickou knihu než dešťovou vodou od nás z Borovan?“
Z předmluvy vaší knihy na mě dýchlo spojenectví mezi zahrádkáři, ochota ukazovat si zahrady, sdílet osvědčené postupy. Vnímáte mezi majiteli zahrad i nějakou soutěživost?
„Určitá konkurence zde sice panuje, ale zdravá. Považuji pěstitele za jednu z nejsilnějších komunit, jaké v republice máme. Nechci jim říkat „zahrádkáři“ – třeba majitelé vil s okrasnou zahradou se s touto nálepkou často neztotožňují. Slovo „zahrádkář“ podle mě čeština vymyslela trochu nespravedlivě – Angličané si vystačí s jediným pojmem „zahradník“ pro amatéry i profesionály.“
Při práce na knize jste s manželkou navštívili zahrady v Anglii, Belgii, Francii, Nizozemí… Liší se zahraniční komunity pěstitelů od té naší?
„Je vidět, že v jednotlivých zemích Evropy má zahradnická vášeň jinou pozici, jiný status. Třeba v Anglii mají zahradníci mnohem silnější postavení než u nás, dostávají více prostoru ve veřejnoprávní televizi. V ČR často cítím, že jsou pěstitelé vnímání jako kytičkáři, kteří si něco píchají do truhlíku, v důsledku čehož není dostatečně oceněna společenská podstata naší komunity. Přitom ve světle globálních klimatických změn platí, že kdo zahradničí, dělá velkou práci pro společnost. Zrovna nedávno jsem se díval na letecké snímky z našich měst – na nich krásně vidíme, jak obrovskou plochu zeleně dohromady tvoří právě malé zahrádky.“
Stává se vám, že když vidíte přes plot úžasnou zahradu, máte pokušení na majitele zazvonit?
„Stává! V Holandsku jsme fotili hrozně hezkou předzahrádku a z domku vyšli pohádkoví lidé – babička, dědeček, oba bělovlasí. Ptali se nás, co tam děláme, a ukázalo se, že v dané oblasti působí realitní kanceláře, které si dům nafotí a nabídnou ho k prodeji, aniž by to předem konzultovali s vlastníkem. Když uviděli, že jsme zahradníci, a ještě k tomu zdaleka, hned nás zvali dál! Šlo ale spíš o výjimku, Holanďané si soukromí docela hlídají… Zato holandské pěstitelské firmy, ty vás leckdy nechají nahlédnout do svých hal i v sobotu, protože stojí o popularizaci konkrétní rostliny.“
Zahradnímu turismu se věnujete už od roku 2006. Jakým způsobem vytipováváte, kam se za rostlinami vydat?
„V západní Evropě se cestuje po zahradách asi tak běžně, jako se u nás jezdí do ZOO, na hrady nebo zámky. Proto se dají najít veřejně přístupné zahrady státní, univerzitní, soukromé… S manželkou jsme se je naučili mapovat stejně jako dny otevřených zahrad v Holandsku a Belgii. Na ty si nemusíte nic vyřizovat, nikdo se vás nevyptává, co vás přivádí, a vstupné bývá volné či symbolické.“
Máte vyzkoušené i nějaké organizovanější formy zahradní turistiky?
„Ano! Velkou část zahrad, které uvidíte v knize, jsme navštívili se specializovaným zájezdem po anglických zahradách. Kupodivu ho pořádá cestovní kancelář, která se původně specializovala na zážitkové zájezdy s vojenskou a leteckou tematikou. Později na popud jedné dámy začali organizovat i skupinové cesty za zahradnickými cíli, čímž nám pomohli objevit kouzlo britského zahradničení.“
Jak vás napadlo pojmout zahradnickou knihu emotivní, reportážní formou. Už samotný název Setkání v zahradách dodává knize osobní rozměr…
„Doma máme různé zahradnické knihy ze zahraničí, jedna se třeba jmenuje „1000 zahrad, které musím vidět než umřu“. (smích) Sám jsme ale věděl, že nechci vybírat 50 nejkrásnějších zahrad Evropy. Jak by k tomu ty ostatní přišly? Při finálním výběru zahrad navíc hraje roli světlo, nálada daného dne… Držet se strohých popisů by byla škoda. Díky reportážím se podařilo vnést do knihy lidskost a osobní pocity, které bych si ve faktografické publikaci dovolit nemohl.“
Na které konkrétní setkání v zahradách vzpomínáte se smíchem?
„S kolegyní z rozhlasu jsme v rámci otevřených zahrad v Belgii navštívili jistého Luca van Essera, pěstitele růží. Majitel, chlap jako hora, nás prováděl osobně a téměř u každé růže se zastavoval s nějakými superlativy. U jedné obdivoval sametovost, u druhé vůni, u třetí rudou barvu… Každá byla pro něj ta nejlepší! U růží měl vysazené i trvalky a kolem zahrady rostl obrovský kus živého habrového plotu, takže jsme na závěr prohlídky ocenili, jak profesionálně se o zahradu stará a že vše zvládá udržovat sám. V tu chvíli se Belgičan zarazil a povídá: „Profík? Já nejsem zahradník!“ Chvilku jsme tipovali, jestli se dosud živil jako lékař, právník nebo úředník… Až nás přestal napínat a povídá: „Řezník! V jednu chvíli mě přestalo bavit zabíjet prasata, tak jsem začal pěstovat růže.“ I takovéto veselé příhody se dějí.“
V knize věnujete zvláštní kapitolu anglickým zahradám Královské zahradnické společnosti. Čím si vás získaly?
„Všechny zahrady, které má Královská zahradnická společnost v držení, vznikly díky dobročinnosti. Největší z pětice zahrad, Wisley kousek od Londýna, nabízí na osmdesáti hektarech doslova všechno: ovocný sad, zeleninové záhony, tropický skleník, arboretum, vřesoviště, modelové zahrady… Je to fantastické sledovat a vědět, že poslední majitel koupil tuto obrovskou a nesmírně cennou zahradu jen proto, aby ji mohl darovat.“
Je pravda, že jste za rostlinami rád cestoval už na základní škole?
„Ano! Můj tatínek aktivně vyhledával kontakty v Klubu skalničkářů a brával mě s sebou na zahradní výlety. Jezdili jsme do Brna, do Zlína, dokonce jsme inspiraci pro pěstování hledali i na Slovensku v horách.“
Zůstala vám slabost pro skalničky až dodnes?
„Skalničky pořád obdivuju, ale když mi někdo ze zákazníků řekne, že by chtěl skalku, a ve druhé větě dodá, že by si představoval bezúdržbovou za
hradu, tak obratem vysvětluji, že skalka je přesným opakem. Zvláště, pokud zahrada leží na okraji obce a hned za plotem se nachází pole, vzniká tam natolik obrovský tlak na zaplevelení, že radím spíše udělat miniskalky v nádobách. Ty se aspoň dají udržovat prací vestoje, nikoli vkleče.“
Pociťujete u svých zákazníků větší hlad po zahradách, které se udržují „samy“?
„Mnozí zákazníci mě s takovým přáním osloví a všem se snažím vysvětlit, že spadá do sféry fikce. (smích) Je ale pravda, že jsme v holandském areálu ukázkových zahrad viděli projekty, které se opravdu daly označit za bezúdržbové: betonový stůl, na zemi kamenná drť a kolem pět, šest stromů, které vytváří příjemný venkovní prostor. U těchto pozemků se ale nepředpokládalo, že si na nich něco vypěstujete, měly sloužit spíš mladým lidem na zahradní party. Nebo: v holandské vesničce Appeltern existuje zahradní areál, v němž najdete mnoho živých ukázek, jak údržbu zahrady stlačit na minimum. Jde o zahrady bez trávníků, které vyžadují třeba půl dne práce na podzim a jeden den z jara. Když ale v Čechách někomu navrhneme zahradu bez trávníku, zákazníci nevěří, že by mohla fungovat. Vůbec si ji neumí představit. Takže přenášení zahraničních poznatků do Čech někdy není snadné… Ale bojujeme!“ (smích)
Jaký posun, co se přemýšlení o zahradách týče, by nám Čechům prospěl?
„Myslím, že se teprve učíme uvažovat v globálu. Češi jsou sběratelé, často si koupí od každé odrůdy jeden kus, a ten pak bez ladu a skladu přidávají do zahrady. A vůbec největší nešvar? Když při nákupu rozhodují emoce! Lidé si zvykli chodit do zahradních center v jarním období, kdy vnímají krásu v dubnovém a květnovém světle… A kam rostlinu „píchnout“, mnohdy řeší až doma. Zákazníkům proto říkám: koupili byste si skříň ve slevě, a až potom přemýšleli, kam ji dáte? Zahradu bychom měli zařizovat podobně jako byt nafotit si, co nás zaujme, a potom si doma v klidu hledat informace, ladit.“
Čím si vysvětlujete že se v zahraničí těší zahradní turismus mnohem stabilnější pozici než v české kotlině?
„Přisuzuji to tradici a lásce obyvatelstva k rostlinám. V Holandsku nebo v Anglii může hrát roli i fakt, že předchozí generace přírodu hodně poškodily, a zahrady tak představují jednu z mála možností, jak mít přírodu na dosah. Čechům leckdy stačí sednout na kolo a za chvíli se ocitnou na louce mezi čmeláky.“
Jaký dopad měly všechny za hraniční návštěvy na vaši soukromou zahradu?
„Obrovský! Když jsme rozhodli naši původní zahradu přebudovat na novou, zeleninovookrasnou, vlastně jsme tak trochu na truc chtěli ukázat, že to půjde – že i v jižních Čechách můžeme vybudovat užitkovou zahradu, jakou jsme viděli v Anglii. Naši kolegové profesionální zahradníci se totiž divili, proč zahradu měníme, a jeden naše plány dokonce zatracoval slovy: „No jo, v Anglii, tam roste všechno samo.“ V tu chvíli nám došlo, jak pomýlené představy někdy lidé mají – že ani tolik nejde o klima, ale spíš o způsob myšlení. Ano, Angličané sice mají oproti nám nadějnější podmínky: jinou půdu, mírnější zimu, lepší léto… Ale to, jestli máte na zahradě útulno a uklizeno, přece se zeměpisnou šířkou nesouvisí.“
Co byste na závěr vzkázal čtenářům, které Setkání v zahradách inspiruje, aby se na vlastní oči jeli podívat, jak se zahradničí ve zbytku Evropy?
„Na zahradách za hranicemi vidíme jiný přístup – a klidně bychom si mohli říct: „Proč to dělají takhle?! My to umíme lépe.“ Nebo naopak: „Jim se ta zahradnická práce daří lépe!“ Osobně věřím, že každý zahradničíme po svém, a přál bych si, aby lidé měli nejen odvahu vyjet, ale také pokoru k cestování. A bonusová rada ze života? S manželkou razíme takové cestovní pravidlo: Když vidíme, že se směrem doleva rýsuje něco zajímavého, ale navigace nám říká, ať odbočíme doprava… neposlechneme ji!“ (smích)
PAVEL CHLOUBA tíhnul k rostlinám už jako kluk z města, což ho nakonec přivedlo ke studiu zahradnictví na střední i vysoké škole. Po úspěšném absolvování Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně si se svojí spolužačkou a manželkou Ivetou vybudoval rodinnou živnost, kterou se zaměřením na design menších zahrad úspěšně provozují dodnes. Zahradnickou profesi Pavel Chlouba rád spojuje i se svými dalšími, neméně intenzivními vášněmi: s cestováním, fotografováním a psaním. Laskavost a humor vtiskl už do své knižní prvotiny: v roce 2018 potěšil čtenáře sbírkou zahradnických fejetonů nazvanou „Na začátku byl rýč“. Dlouhé roky si aktivně vede blog, publikuje odborné články, pořádá besedy a vydává krásné rozkvetlé kalendáře. Zahradnické osvětě se věnuje i za mikrofonem, třeba v rámci českobudějovického magazínu Zelené světy, který si můžete poslechnout v archivu Českého rozhlasu.
foto: Pavel Chlouba
text: Veronika Košťálková, foto: Pavel Chlouba
Setkání v zahradách aneb Poznejte kus Evropy očima nadšeného zahradníka
