Staré francouzské odrůdy hrušní

Šlechtitelé uvádějí na trh neustále nové odrůdy ovoce, které mívají jedno společné – jednodušší pěstování. Jsou odolnější proti chorobám, sklízejí se v jeden čas a dají se dlouho skladovat. To jsou vlastnosti, které ocení velkopěstitelé. Málokdy však mezi nimi najdete lepší chuť.

Na zahradách, kde pěstujete ovoce jen na několika stromech, byste měli před jednodušší péčí dát přednost jiné vlastnosti – mimořádné chuti. Tu velmi často najdete u starých odrůd, z nichž mnohé pocházejí z Francie. Bohužel v zahradnictvích či ovocných školkách je seženete už jen výjimečně.

‘Drouardova’

Objevila se v roce 1886. Oblíbená byla v první polovině dvacátého století, poté ji nahradily jiné odrůdy. Měla totiž silnou slupku a nepravidelné, někdy nevzhledné plody. Výborně ale chutnaly.

Odrůda je náročná na teplo, proto ji lze pěstovat jen v polohách do 350 metrů nad mořem. To k jejímu rozšíření také nepřispělo.

‘Drouardova’ se hodí i do malých zahrad, protože je pro ni typický slabší až střední růst, má výšku kolem čtyř metrů a tvoří tupě jehlancovité koruny. Není náročná na řez ani výživu. Stromy se dožívají až sta let. Musíte se ovšem vyhnout mrazovým kotlinám, vítr a průvan jim naopak nevadí. Půda by měla být dostatečně hluboká a vlhká. Odrůda je odolná proti strupovitosti, monilióze plodů i rakovině dřeva.

‘Drouardova’ plodí brzy, hodně a pravidelně. Řadí se mezi zimní odrůdy, hrušky trháte v polovině října, čím později, tím lépe. Klidně počkejte, až začne padat listí. Jíst se dají v následujících několika týdnech. Vážit mohou od 160 do 400 gramů, slupka přechází od zelené do žluté, na místě oslunění se může vytvořit růžové líčko. Najdete na ní i rzivé lenticely, které mohou přecházet až do souvislé plochy. Šťavnatá bílá dužnina je jemná a má sladkou a velmi dobře kořenitou chuť.

Mezi přednosti se řadí i vysoká odolnost proti otlačení a velmi dlouhá doba skladovatelnosti, plody vydrží až do března. To díky velmi silné kožovité slupce, která ovšem ruší při jídle. Navzdory tomu jsou hrušky určené kromě zpracování i pro přímý konzum.

‘Grosdemange’

Pro tuto odrůdu z roku 1905 se používá také označení Čistecká banánová. V tuzemských sadech se začala pěstovat v šedesátých a sedmdesátých letech. Díky dlouhé vegetační době ji vysazujte do teplých poloh.

Stromy rostou hodně, po vstupu do plodnosti, což bývá brzy po vysazení, zpomalují. Úrodu dávají pravidelně, a to střední až vyšší. Jde o velmi pozdní odrůdu, sklízí se ve druhé až třetí dekádě října a konzumovat ji můžete poměrně brzy, už od prosince. Při správném skladování vydrží až do března. Hrušky jsou středně velké až velké, nepravidelného tvaru, s červeným líčkem a typickou rýhou na povrchu. Dužnina má jemnou a sladce kořenitou chuť. Hodí se k dalšímu zpracování v kuchyni.

Stromy kvetou brzy, mají vzdušné koruny kuželovitého tvaru, větve se sklánějí pod vahou úrody. Vyhovují jí zejména semenáčové podnože, dá se pěstovat i na kdouli. Dobře snáší řez, proto se může pěstovat i v ovocných stěnách, palmetách či jako čtvrtkmeny.

Odrůda je středně odolná až odolná proti strupovitosti, kaménčitostí plodů trpí málo. Tyto hrušky patří co do úrodnosti, ale i chuti mezi špičkové odrůdy. Je proto škoda, že se nedají skoro nikde koupit.

‘Le Brunova’

‘Le Brunova’ vznikla v polovině 19. století křížením odrůd ‘Děkanka zimní’ a ‘Aranbergerova máslovka’. Je velmi odolná vůči mrazům, díky čemuž se dá pěstovat ve všech oblastech, doporučují se ale teplé polohy chráněné před větrem. Chcete-li velkou sklizeň, dopřejte jí hlubokou úrodnou půdu s dostatkem vláhy. Stromy mohou mít výšku až osm metrů, potřebuje tedy hodně místa, potom se ale dožijí i sta let. Pokud jsou roubované na kdouli, rostou slaběji a dají se pěstovat v nižších pěstitelských tvarech. Na řez jsou nenáročné, výborně odolávají strupovitosti a monilióze, během dlouhotrvajícího vlhka u nich dochází k napadení padlím.

První hrušky se začnou objevovat pátým rokem po výsadbě, ‘Le Brunova’ plodí pravidelně a úroda bývá vysoká. Sklízejí se ve druhé polovině září, jsou však náchylné k předčasnému opadu, proto se doporučuje je otrhat dříve – v době, kdy se barva slupky mění ze zelené na žlutou. Skladovat se dají asi dva měsíce, ve druhém měsíci už se ale chuť horší. Hrušky jsou velké, válcovitého tvaru, pěkné žluté barvy, bez rzivosti. Dužninu mají měkčí, chuť polosladkou a jsou krásně šťavnaté. Hodí se k přímé konzumaci, ale také se hodí na výrobu moštů, kompotů a destilátů, pro sušení, a dokonce z nich lze uvařit povidla.

‘Lectierova’

Odrůdu vyšlechtil ve francouzském Orléans ve druhé polovině 19. století August Lesueure. Stromy, které se dožívají osmdesáti až sta let, rostou středně silně, tvoří kuželovité koruny vysoké osm a široké asi čtyři metry. Plodit začínají velmi pozdě, asi deset let po výsadbě, úroda bývá pravidelná, ale jen středně vysoká. Odrůdu je vhodnější pěstovat v nižších tvarech, není náročná na řez, potřebuje však dostatek živin a vody.

‘Lectierova’ patří mezi zimní odrůdy, dozrává ve druhé polovině října. Hrušky, které jsou velké a mají pravidelný tvar, sklízejte co nejpozději. Tedy když se zelená barva mění na žlutou. Skladovat je můžete do ledna, ale jejich kvalita se zhoršuje. Dužnina je měkká, šťavnatá, dobré polosladké chuti. Hodí se nejen k jídlu, ale i na výrobu destilátů, moštů a kompotů, lze je sušit.

Stromy jsou středně mrazuvzdorné a náročné na teplo, proto se nedají pěstovat ve vyšších polohách, vyhnout byste se měli i větrným místům. Pokud nebudou mít dobrou půdu a podmínky, projeví se to v trpké chuti plodů. Odrůda je odolná proti monilióze a strupovitosti, celkem dobře odolává i napadení škůdci.

Marián Komžík, foto archiv autora

Staré francouzské odrůdy hrušní