Divoká zahrada, která má řád
Více než po formálních zahradách a dokonale tvarovaných keřích pokukujete po nezkrotně bující zeleni? Pak si nenechte ujít výlet na samý kraj malé obce ve středních Čechách, kde se svépomocně vytvořenou soukromou „divočinou“ může pochlubit čtyřčlenná rodina.
Foto: Photostory Jitka
Majitelé chtěli zahradu nekonvenční, neumělou, živou a úměrně divokou, přirozenou,“ vzpomíná na prvotní vizi zahradní architekt Lukáš Štefl. Na počátku spolupráce byste na téže adrese našli jen prázdnou, jižně orientovanou travnatou plochu u novostavby domu. Jelikož si pomoc profesionálů vyžádala rodina se dvěma dětmi, museli počítat s tím, že se funkce zahrady budou v čase měnit: proto také autoři projektu záměrně ponechali některé prostory volné, aby si zde majitelé mohli do budoucna vytvořit něco nového.
A proč padla volba právě na takovouto soukromou „divočinu“? „Majitelé souzní s přírodou, nevadí jim sedmikrásky a pampelišky v pobytovém trávníku. Toužili po zahradě bez zbytečně zdobných doplňků a prvků, která bude žít svým vlastním životem, nebude striktně svázána do nějaké pravidelnosti,“ přibližuje architektka Michaela Šteflová požadavky, ze kterých projekt vycházel. Zadavatelé si zkrátka přáli, aby obdélníková zahrada o rozloze 700 metrů čtverečních působila, jako by zde vyrostla sama od sebe – což samozřejmě neznamená, že by architekti mohli rostliny více méně nechat svému osudu. „Kýženou divokost a přirozenost jsme museli nenásilně zorganizovat a uspořádat,“ popisují odborníci hlavní cíl.
Foto: Photostory Jitka
Výslednou volbu konkrétních rostlin částečně ovlivnila i tři přání majitelů: zakomponovat do výsadby červené tulipány po prarodičích, vyloučit rostliny z čeledi hvězdnicovitých, které rodina nemá v lásce, a okolo pobytové terasy (kde tráví nejvíce času) zařídit výhled na rostliny, jež připomínají společenstva hor a luk. „Majitelé také chtěli ponechat volný trávník pro hry s míčem, prostor pro trampolínu, hru s vodou a vlastnoručně vyrobené pískoviště se zabudovaným zemním domečkem,“ vyjmenovává Lukáš Štefl. Zatímco z terasy měli mít dospělí pěkný výhled na hrající si děti, pohledy z celoprosklených stěn zase měly „prodávat“ to nejatraktivnější, co zahrada nabízí. O které druhy tedy jde?
Popínavky potěší vícero smyslů
Zahradní architekty ve výsadbě „baví“ především stálezená juka vláknitá (Yucca filamentosa), která v červnu a červenci potěší výraznými bílými květy a zaujme i kontrastem špičatých listů. Jako dalšího favorita zde vyzdvihují svíčkovec (Gaura lindheimeri), jenž díky průběžnému kvetení zajišťuje dlouhodobý efekt, a navíc záhonu před terasou propůjčuje subtilnost a habituální lehkost. Na podzim se zde o pozornost přihlásí loubinec popínavý (Parthenocissus inserta), který se tou dobou zbarvuje do výrazných tónu červené až fialové. Na jaře pro změnu vyniknou žlutozené listeny pryšce mnohobarvého (Euphorbia polychroma), jenž přes sezonu zůstává věrný neutrální zelené, aby se pak na podzim barevně přiblížil k přísavníku.
S popnutím se počítalo už při plánovaní stavby, proto byly přímo do konstrukce domu vloženy obdélníkové konstrukce z oceli. Vinná réva na domě spojuje užitkovou, funkční i estetickou stránku. Než popínavé rostliny zkrášlily dům do této slušivé podoby, trvalo to podle majitelů čtyři až pět let. Révu zde nechávají růst volně, pouze průběžně kontrolují, jestli šlahouny nezasahují pod fasádu. Že se jim rostliny plazí i po modřínové terase, neřeší. Každý rok se především radují z čerstvých a chutných bobulí vína. A jak vlastně celá realizace probíhala, když se jí majitelé ujali doslova vlastníma rukama?
Foto: Photostory Jitka
Zahrada jako živý organismus
„Realizačně zahradu tvořila rodina sama v průběhu několika let. Pořád se mění a možná nebude nikdy dotvořena, což naplňuje původní myšlenku projektu: zahrada přirozená, divoká, svobodná. Platí zde, že cesta je cíl,“ komentuje s úsměvem Lukáš Štefl. Sami majitelé si zahradní práce rozvrhli do více etap: první rok založili „skalku“ okolo terasy, druhý rok vlastními silami postupně vysazovali rostliny v zahradě. Z časového hlediska jim dala zabrat hlavně práce s mulčovací břidlicí či výroba pískoviště a dřevěného hexagonu, který slouží jako odpočinkové molo či pódium (pod nímž se jeden čas ukrýval i dětský bunkr).
K radosti dětí a volně žijících zvířat zde nechybí ani vodní prvek. „Jezírko rodina zřídila za účelem zvýšení biodiverzity v zahradě. Okolní pole nenabízejí živočichům zrovna příznivé místo k životu, nemají se tam kde napít nebo množit. Soukromý mini biotop tedy drobní živočichové z okolí obsadili velmi rychle. Snazší přístup k vodě, který rodina využívá k hrám i k pozorování, zde zajišťuje dřevěné molo.“ Jezírko si malí i velcí obyvatelé domu oblíbili natolik, že do budoucna zvažují i jeho rozšíření na úkor travnaté plochy.
Foto: Photostory Jitka
Pravidelné záhony v divočině?
Co bychom na divoké zahradě možná nečekali? Rovné linie vyvýšených záhonů, které často nacházejí uplatnění i ve formální výsadbě. „Formálnost jim dává pouze souměrný tvar záhonů a pak také forma pravidelného uložení latí. Divokost už se odráží v použitých materiálech v okolí záhonů, například v dlažbě z andezitu, dále ve špalku na sekání dříví a ve skladbě rostlin uvnitř záhonu,“ objasňují architekti. Zároveň vyvracejí jeden mýtus, který o divokých zahradách (a divokých trvalkových záhonech) panuje: že s nimi nebudete mít žádnou práci. Kladou sice nižší nároky na údržbu oproti konvenční výsadbě, v žádném případě ale nejsou bezúdržbové. A to ani za předpokladu, že rostlinám dáte velikou volnost.
Foto: Photostory Jitka
S nulovou péčí nepočítejte
„Po návštěvách této zahrady víme, že majitelé přijímají přírodu takovou, jaká je. Sedmikrásky v trávníku vítají stejně jako divokost prorůstání keřů jeden do druhého, jelikož z ulice tvoří parádní soukromí. Pokud plevel v záhonech nedusí vysazené rostliny, berou ho jako přirozený doplněk,“ shrnuje Michaela Šteflová. Na jaře majitelé seříznou trvalky a traviny; keře a popínavky kosmeticky upraví, jen pokud přerůstají. Po celou sezonu až do podzimu (či zimy) se rostliny střídají v kvetení, rodině tedy dělají hlavně radost, a nikoli starost. Kromě nárazové zálivky v parných dnech nic zvláštního nevyžadují. Nejvíce se rodina věnuje užitkovým rostlinám.
Foto: Photostory Jitka
Příroda na dokonalost nehraje
„Údržba zahrad je velmi úzce spjata s osobností majitelů. Pokud mají touhu rovnat přírodu v řádu a velmi omezovat rostliny v jejich přirozenosti, stává se péče neudržitelnou a lidé snadno nabývají dojmu, že jim vše přerůstá přes hlavu. Často za to může i neodborný přístup při řezu stromů a keřů,“ dělí se o postřehy z praxe duo zahradních architektů. „Ta samá zahrada přitom může lahodit lidskému oku, když v ní objevíte přirozenost, plné zapojení záhonů, vzájemné prorůstání rostlin k sobě a dynamiku v sezoně i v čase. Takoví majitelé pak nehledí na zahradu úhlem perfekcionismu, který má k přírodě daleko.“ A co na zeleň okolo domu říkají sami vlastníci? „Oblíbené kouty tu máme hned tři: mezi jehličnany, dále u ohniště na sezení z europalet a u jezírka. Mezi zahradou a domem probíhá dialog, kterému předcházela skvělá komunikace s architekty. S výsledkem jsme velice spokojeni!“
Text: Veronika Košťálková, foto: Photostory Jitka
Divoká zahrada, která má řád
