Historické růže – 2. část


V zářijovém vydání časopisu jsme se s historickými růžemi seznámili, nyní si je přiblížíme trochu víc.

Kultivar ´Cardinal Richelieu´ vyšlechtil Louis Parmentier v Belgii před rokem 1847.

Staré růže je možné rozdělit do zhruba deseti až dvanácti skupin. Patří sem růže z rodu Rosa alba (růže bílé), R. gallica (keltské růže – tzv. galiky), R. centifolia (stolístky), R. centifolia ´Muscosa´ (mechovky), bourbonky, damascénky, portlandky, noisetky a další menší skupiny. Bílé růže O růžích z rodu R. alba se v historických pramenech uvádí, že existovaly již před 15. stoletím, přesnější dataci zaznamenat nelze. Tyto růže vytvářejí obrovské majestátní keře a nejlépe se jim daří, když se do nich nezasahuje řezem a nechávají se volně růst v jejich přirozené převisající podobě. Je proto potřeba mít pro ně na zahradě skutečně dost místa. Růže této skupiny prosperují i na severních a zastíněných stranách domů a dožívají se vysokého věku. Patří mezi nejmrazuvzdornější růže – jejich mrazuvzdornost se uvádí pod -40 °C. Mezi jejich typické znaky patří světlá barva květu – od bílé po světlounce růžovou, lehká sladká vůně a především tmavě stříbřité zelené olistění. Kvetou jednou v roce, na počátku léta. Stolístky

R. centifolia

Kultivary Rosa x centifolia pocházejí ze svahů Kavkazu a patří k růžím, které byly holandskými mistry zobrazovány nejčastěji. Jejich původ ale spadá do mnohem hlubší historie. Stolístky byly oblíbené i na zahrádkách našich prababiček. Dorůstají do keřů vysokých 80 cm až dva metry a při jejich výsadbě je nutné počítat s dostatkem prostoru do budoucna. Jejich větve totiž pod tíhou velkých kulovitých květů, které šíří těžkou sladkou vůni, neuspořádaně převisají do stran. Ideální je proto umístění stolístek poblíž zdi nebo pevného plotu, o který se mohou opírat a růst i do šířky. Kvetou jednou v roce, opět na počátku léta. Mechovky Růže R. centifolia ´Muscosa´ vznikly jako náhodná mutace stolístek asi před polovinou 18. století. Květy mají velice podobné květům stolístek. Odlišují se od nich znakem, který jim dal jméno – tzv. mechem, který pokrývá květní stopky, kalich i šípky. Jedná se o mechovitě zbytnělé žlázky, které při dotyku pryskyřičně voní. Tento mech pěstitele upoutal, a proto ke šlechtění záměrně vybírali semenáčky s touto neobvyklou vlastností. Vzhledem jsou kultivary mechovek proměnlivé, mohou být křovité a hustě rostoucí, vzpřímené až lehce převislé. Ačkoliv nejsou tak robustní jako stolístky, jsou také dobře odolné vůči mrazu a daří se jim v každé zahradní půdě. Galiky Růže skupiny R. gallica patří mezi nejstarší pěstované okrasné i léčivé růže. Botanický druh je původní ve střední a jižní Evropě a jeho přirozené rozšíření je identické s bývalým keltským osídlením. Označují se proto jako růže keltské. Některé kultivary byly však oblíbené především ve Francii, díky čemuž jsou občas také nazývány růžemi francouzskými. Velkou sbírku těchto růží soustředila na přelomu 19. a 20. století Napoleonova manželka císařovna Josefína na svém zámku Malmaison. Galiky vytvářejí kompaktní keře vysoké 1,5 metru, které jsou vhodné i do malých zahrad. Jejich výhony jsou hustě pokryty žláznatými štětinami a jen několika málo ostny. Listy mají tuhé, kožovité a tmavě zelené. Kvetou pouze jednou za vegetaci, na počátku léta, a to různými odstíny růžové barvy. Na rozdíl od ostatních historických růží jsou ale sytější. Řada kultivarů této skupiny je také proužkovaných, tečkovaných a různě mramorovaných, a proto se jim říkalo rovněž „bláznivé galiky“. Zajímavá je i měnící se barva květů v průběhu kvetení – rozvíjející se květ má jinou barvu než květ, který odkvétá. Galiky mohou mít květy plné, poloplné ale i jednoduché. Po odkvětu se seřezávají (kromě kultivarů s jednoduchým květem, který se během léta promění v krásné šípky) a do keře se až do příštího kvetení nezasahuje (vyjma jarního odstranění odumřelých větví). Růže vynikají silnou vůní, choroby a škůdci je napadají jen výjimečně, jsou mrazuvzdorné a nenáročné na půdní podmínky. Damascénky Kultivary Rosa x damascena neboli damašské růže byly pěstovány již Peršany 2000 let př. n. l. a rozšířeny byly také v zahradách starého Řecka a Říma. Pocházejí z teplých oblastí a mají rády slunné a teplé polohy. Vyznačují se výjimečnou vůní a jsou odedávna pěstovány jako surovina k výrobě růžové vody a růžového oleje. Jeho produkcí je známo především Bulharsko v oblasti kolem města Kazanlaku. Růže dorůstají v silné otevřené keře, které dosahují výšky až 2,5 metru. Větve jsou obloukovitě převislé, jemné se silnými zakřivenými ostny. Listy mají vejčité, šedozelené, na líci hladké, na rubu měkce chlupaté. Tenké květní stonky se pod tíhou plných květů ohýbají, což keři dodává romantický vzhled. Šípky vytvářejí červené, lahvicovité, dlouhé až 2,5 centimetru. Portlandky Původ růží skupiny R. portlandica je nejasný. Oficiálně vznikla první portlandská růže v Paříži v roce 1809, podle jiného zdroje byla ale přivezena do Anglie vévodkyní z Portlandu o několik let dříve. Na její poctu byla tato růže pojmenována ´Duchess of Portland´. Vznikla křížením čínské růže s hybridem damašské růže a růže keltské. Portlandky dorůstají výšky 1,5 metru, nižší druhy se pěstují i v malých zahradách. Květy mají podobné damašským růžím, liší se od nich sytějšími barvami. Kvetení opakují v jednotlivých intervalech po celé vegetační období a vyznačují se výjimečnou vůní. Jsou odolné vůči mrazu a listovým houbovým chorobám. Slovo pěstitelky

R. ´Tuscany´

Na závěr vás asi trochu zklameme. Dokonalá růže neexistuje. Každý typ má své výhody či nevýhody, a je tedy jen na vás, čemu dáte přednost.
  • Moderní opakovaně kvetoucí kultivary jsou méně mrazuvzdorné než historické růže. Vydrží však dlouho ve váze (čajohybridy) nebo kvetou na záhonu po celé léto (polyantky).
  • Růže s velmi plným květem hůř snášejí několikadenní deště – poupata zahnívají. Zato jednoduché či jen poloplné květy jsou i během dešťů stále krásné.
  • Historické růže s jednoduchými květy obvykle nasazují po odkvětu nádherné šípky, které zdobí keř od druhé poloviny léta. Často preferované plnokvěté růže tuto úžasnou vlastnost nemají.
  • U moderních plnokvětých kultivarů je potřeba odkvetlé květy neustále uštipovat a tím podporovat nové kvetení. Naopak u historických růží, které kvetou jen jednou ročně, květy po prvním a jediném kvetení odstřihnete a až do příštího roku se o ně nemusíte starat.
Představení vybraných kultivarů Kultivar ´Cardinal Richelieu´ vyšlechtil Louis Parmentier v Belgii před rokem 1847. Je řazen mezi keltské růže a dosahuje velikosti 1,5 metru. Má drobnější, tmavě fialové sametové květy, které silně voní. Jako všechny galiky rozkvétá jen jednou v roce.

R. ´Madame Hardy´

Růže ´Madame Hardy´ byla vyšlechtěna Julienem Alexandrem Hardym ve Francii v roce1831. Odrůdu pojmenoval po své manželce ´Félicité Hardy´, obvykleji se ale používá název ´Madame Hardy´. Jde nesporně o jednu z nejkrásnějších damascén a obecně ze všech starých růží. Její květ je dokonale formován a uvnitř z něj vykukuje zelené očko. Dosahuje výšky kolem 1,5 metru. Odrůda je výborně hodnocena pro svou odolnost vůči chorobám a v roce 2006 byla Světovou federací růžařských společností (WFRS – World Fededation of Rose Societies) zařazena do Síně slávy starých růží. Růži odrůdy ´Duc de Cambridge´ vyšlechtil Jean Laffay ve Francii před rokem 1840. Její tmavě purpurový květ je velký až osm centimetrů a plochý. Keř dorůstá do velikosti 1,2–2,5 metru. Kvete jednou za rok. První zprávy o existenci tohoto druhu růže R. centifolia pocházejí z období před rokem 1450. V našich podmínkách dorůstá keř kompaktního tvaru a je přibližně stejně vysoký i široký – 1,5 až 2 metry.

R. ´Maiden´s Blush´

Kultivar ´Maiden´s Blush´ je považován za jednu z nejkrásnějších bílých růží, která si udržela pevné postavení v každé vesnické zahradě anglického stylu. Má jemnou, porcelánově narůžovělou barvu a půvabně tvarovaný květ. Vytváří vzpřímený, rozkladitý keř a dorůstá do výšky 2,5 metru. Předpokládá se, že pochází z doby před rokem 1400. Pro svou mrazuvzdornost je tato růže doporučována Švédskou růžařskou společností k pěstování ve Švédsku. Velikostí spíš menší odrůda ´Tuscany´ dorůstá do výšky 90–120 centimetrů. Její další název ´Old Velvet Rose´ (Stará sametová růže) napovídá, že se vyznačuje sametovými okvětními plátky temně purpurové barvy. Květ vytváří tato růže poloplný, střední velikosti (průměr asi sedm centimetrů) a s plným zlatým středem. Pochází z období před rokem 1820, jméno šlechtitele se však nedochovalo. Kultivar ´Complicata´ je zástupcem keltských růží s jednoduchým květem. Na fotografii možná tolik nezaujme, ve skutečnosti ale patří k velice obdivovaným růžím. Květ má totiž průměr přes deset centimetrů, čímž se výrazně odlišuje od prostých šípkových růží. Začíná kvést na začátku léta a po odkvětu tvoří krásné velké šípky. Dorůstá do výšky 1,5 až tři metry a přes dva metry na šířku. Pochází z období před rokem 1800.

R. ´Souvenir de Kean´

Odrůdu ´Souvenir de Kean´ vyšlechtil Louis Joseph Ghislain Parmentie v Belgii před rokem 1842. Růže dorůstá do velikosti 1,2–2 x 1,2–2,5 metru a rozkladitý keř je v době kvetení doslova zasypán drobnými, velmi plnými tmavě fialovými květy o průměru čtyři centimetry, které kontrastují se světle zeleným olistěním. Kvete jen jednou v roce. Růži ´Rose du Roi´, zvanou též ´Portlandica Maxima´, vyšlechtil ve Francii Comte Lelieur de Ville sur Arce v roce 1812. Rostlina měří 90–100 centimetrů na výšku a 80 cm na šířku a po hlavním květu opakuje slabší kvetení ještě během léta. Velice silně voní. Odrůda ´Trigintipetala´ je onou tajemnou růží, která se pěstuje na obrovském území v okolí bulharského Kazanlaku, zvaném Údolí růží. Právě z této skromně působící růže s poloplným květem nejběžnější růžové barvy se vyrábí vysoce ceněný růžový olej. Dorůstá do výšky 1,5 metru a známa byla již před rokem 1612. FOTO: RADKO VOLEMAN A JIŘÍ ŽLEBČÍK WWW.OBCHODSRUZEMI.CZ

Historické růže – 2. část

Komentáře

Napsat komentář